Krev a slzy - 3. kapitola

Snape si ještě jednou přečetl dopis, který mu ráno donesla obrovská šedá sova, a poté se zadíval někam do prázdna. Bál se, že udělá chybu. Předpokládal, tušil, která z nich to je, ale bál se, že se splete. Položil dopis na stůl a vzal do ruky pero. Chvíli prohledával haraburdí na svém stole a když konečně našel čistý a přiměřeně nezmačkaný papír, položil si jej před sebe a začal psát odpověď:

Milá Mirando,
Jsem potěšen, že jsi se ozvala, ale doposavaď nevím, která z nich je mou dcerou. Nerad bych se spletl a Samanthě nebo Susan ublížil. Prosím, řekni mi to, dokud nebude pozdě.
Severus

Draco se uvelebil v křesle ve společenské místnosti Zmijozelu a pozorně si prohlížel přítomné. Někdo se učil, někdo si jen tak povídal a k jeho vlastní úlevě mezi nimi nenašel Pansy. Neměl teď sebemenší chuť se s ní vidět, natož poslouchat její řečičky. Přejel pohledem ke krbu a nepřítomně se do něj zahleděl. Sledoval, jak se pohybují plameny ohně a nechával svou mysl putovat hodně daleko. V podstatě ani nevímal, na co to vlastně myslel, jenom se s klidem nechával ukolébávat ke spánku.

„Vstávej, miláčku!“ ozval se pisklavý hlásek a Draco ucítil, jak s ním někdo zuživě zatřásl. Pomalu otevřel oči, a i když už předpokládal, kdo to asi tak může být, raději se chtěl přesvědčit. Jeho domněnka byla správná... bohužel. Ospale se zadíval na svou rádoby přítelkyni a znuděně jí pozdravil.
„To mi jako řekneš jenom ahoj?“
„A co ti mám na to říct?“
„No ona by stačila jenom pusa,“ usmála se Pansy a sedla mu na klín, načež se Draco okamžitě narovnal, a poposedl si tak, aby jej Pansy nemohla rozmáčknout. Ne, že by byla těžká, ale měla ve zvyku se uvelebit do co největší hloubky Dracova klína.
„Pan, hele... promiň, ale já... potřeboval bych na chvíli odejít.“
Pansy obrátila oči v sloup, ale přesto se zvedla.
„Já se vážně omlouvám... miláčku,“ dodal rychle, než mu cokoliv stihla vyčíst a také se zvedl. Políbil jí na tvář a rychlým krokem zamířil pryč ze společenské místnosti.
Prošel portrétem a zabočil doprava. Vlastně ani nevěděl, kam jde, jen potřeboval být sám. S myšlenkami někde v prázdnotě se loudal po zpustlé budově. Chvíli přemýšlel, že by se šel podívat do Velké síně, pak zase, že se uvelebí v Komnatě nejvyšší potřeby, ale nakonec se rozhodl, že se půjde podívat ven. Přece jenom tam bylo ticho a tma.
Sešel dlouhé schody a proplížil se skrz bránu. Překvapilo jej, že byla ještě otevřená, ale raději se tím nezabýval. Vyšel ven a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo, jen v dálce mihotalo světlo vycházející z Hagridovy hájenky. Kolébavě sešel na trávník a zamířil k rybníku, na okraj Zapovězeného lesa. Pomalu procházel kolem vysokých stromů a zaposlouchával se do tichých zvuků přírody. Došel až k rybníku a sedl si na jeho břeh. Chvíli se jen tak rozhlížel a pak se zadíval na hladinu rybníka. Měl pocit, jakoby z něj voda odebírala jeho špatné myšlenky a pocity. Po několika minutách mu bylo značně lépe. S potěšením pozoroval malé vlnky, které vytvářel tichý vánek.
Najednou spatřil, jak se něco bílého mihlo na hladině. Nejdřív pozorně sledoval odraz a pak zvedl hlavu. Na druhé straně rybníka, přímo na hranici Zapovězeného lesa stálo bílé stvoření. Bylo poměrně drobné, ale Draco usoudil, že to bude tím, že stvoření stojí tak daleko. Chvíli na tvora se zaujetím koukal a když spatřil, že zvíře se pomalu pohybuje směrem k němu, pousmál se. Vstal, ale neuvědomil si, že to udělal možná příliš prudce, protože zvíře najednou ucouvlo. Draco se zase posadil a tentokrát si dával záležet, aby všechny jeho pohyby byly co nejplynulejší, aby tvora nevyděsil. Zvíře se zase začalo přibližovat. V měsičním světle Draco rozpoznal bílou vlčici, která se ostýchavě šla po břehu rybníka a bedlivě jej pozorovala. Překvapilo jej, že vlčice neutekla. Nebyl zvyklý na to, že má divoké zvíře tak blízko sebe, i přesto však pomalu natáhl ruku, když se vlčice k němu přiblížila.
Jeden krůček a Dracova ruka se dotkla jemné stříbřité srsti. Vlčice popošla ještě krůček a k Dracovu údivu si lehla těsně vedle něj.
„Ty jsi ale krásná,“ promluvil tiše a podíval se na svou společnici.
Chvíli bylo ticho a pak zase pokračoval. Nevěděl čím to je, ale cítil, že tohle je tvor, kterému může říct všechno, doslova se vyzpovídat.
„Kéž bych taky byl takhle volný. Nikdy jsem tenhle pocit nezažil... běháš si volně po lese, děláš si co chceš a nikdo se tě za to nesnaží zabít nebo přinutit k něčemu hroznému,“ odmlčel se a poté mluvil dál:
„Proč? Proč se mnou matka nemluví, otec na mě v jednom kuse řve a Voldemort si vybíjí zlost na každém, kdo mu příjde do cesty? Někdy si říkám, že by možná bylo lepší, kdybych tu nebyl. Co by se změnilo? Nikomu na mě přece nezáleží!“ Znovu se odmlčel.
„Promiň, je toho na tebe moc, viď?“ ptal se, jakoby snad doufal, že mu zvíře porozumí.
„Nevím, co se to děje. Chci pryč, chci daleko odsud, daleko od Voldemorta... a vlastně i Pottera. Myslíš si, že mu závidím? Jednomu z nich? Ne... Voldemortovi ani náhodou a Potterovi už vůbec ne. I když možná... ježíš, co to plácám, Potter si ze všech dělá srandu, chová se jako největší děvkař a předstírá, jakej je machr. Ale já vlastně nejsem o nic lepší...“ Draco se zvedl ze země a s tichým „Měj se!“ odešel zpátky do hradu.

„Dráčku, tady jsi!“ Pansy se bleskurychle zvedla z křesla a vrhla se Dracovi kolem krku, jakmile prošel portrétem.
„Ahoj Pansy, co ty tady?“
„Já? Čekám tu na tebe,“ usmála se a líbla ho na tvář.
„To je od tebe hezký, ale já jsem unavený, promiň.“
„Unavený? To snad nemyslíš vážně? Řekni mi jediný den za poslední dobu, co jsi nebyl unavený!“
Draco její poznámku ignoroval. Co nejrychleji se vysmeknul z jejího sevření, obešel jí a než si to Pansy vůbec stačila uvědomit, Draco už byl u schodů.
„Jo a mám ti vyřídit, že si nás tenhle víkend žádá Voldemort,“ dodal spěšně a zmizel.

Sam se přikryla peřinou a obrátila se na bok. Bylo už pozdě, když se konečně vrátila na kolej a všichni už spali, proto se co nejtišeji proplížila do ložnice, rychle se převlékla a ulehla do postele. Z nudy se zadívala ven z okna. Sledovala kymácející se stromky a poletující uschlé listí.
Proč? Proč je to tak těžké? S úsměvem si vzpoměla na Draca. Drzý a povýšenecký, ale přesto na něm něco viděla. A co když takový vůbec není? Knihu podle obálky soudit nemůže a ona má možná jako jedna z mála příležitost k tomu, aby zjistila, jaký ve skutečnosti je.

„Dobré ráno přeju!“ ozvala se Hermiona, jakmile si k ní Samantha přisedla.
„Tobě taky. Tak copak máme dneska k snídani?“ Sam se hladově rozhlédla po stole a natáhla se pro nejbližší mísu, v níž ležela čerstvá jablka.
„Jablko k snídani? Dneska žádný chleba obrovských velikostí?“ podivila se Hermiona a s potěšením sledovala Samin výraz v tváři.
„Ne, dneska nějak nemám chuť.“ Kousla do jablka a nalila si čaj. Pak postavila konvici na místo a krátce se koukla ke Zmijozelskému stolu. Rychle přejela pohledem celý stůl, když v tom se zarazila. Její oči se střetly s očima Draca, který v tu chvíli zvedl hlavu od svého talíře.
Sam se pousmála a pak rychle sklopila zrak.
„Děje se něco?“ obrátila se na ní Hermiona, když si všimla, že Sam zaraženě kouká do hrnku.
„Ne, nic. Hele,“ napila se ještě čaje a vstala, „já už půjdu,“ dodala a zamířila pryč z jídelny.
U východu se ještě zastavila a otočila se. Hermiona se věnovala Ronovi, Harry něco nadšeně probíral s Seamusem a Draco se věnoval Pansy. Tiše, sotva znatelně, si povzdychla a vyšla ven z Velké síně.
Vyšla po schodech nahoru a pokračovala úzkou chodbičkou, která vedla k zadní věžičce. Na nějaký zlomek vteřiny jí napadlo, že by tam mohl zase dorazit Draco, ale pak si vzpoměla na to, co viděla ve Velké síni a z nějakého důvodu jí přemohl smutek. Pousmála se. Oproti zmijozelské královně měla mizivé šance, že se k Dracovi dostane blíž, na co vlastně spoléhala? Na lásku na první pohled? Pche...
Netrvalo jí dlouho najít ten parapet, na kterým seděla před tím. Nebylo to nijak těžké, okno u něj bylo nejmenší a jako z jediného měla dobrý výhled na většinu pozemků. Opřela se o zeď a zavřela oči. Možná to bylo únavou, možná něčím jiným, ale ani si nevšimla, jak začala pomalu usínat.
Probrala se o nějakou půlhodinu později a ospale se rozhlédla. Najednou se urychleně zvedla, popadla svou tašku, povalující se po zemi, a utíkala dolů.

Konečně doběhla ke kýženým dveřím a prudce je rozevřela.
„Já se omlouvám, že...“ zarazila se a s údivem koukala na ředitele školy, který stál hned vedle profesorky.
„Á, tady jste... zrovna jsem vás hledal!“ obrátil se Brumbál na Samanthu s mírným úsměvem.